Máme-li nějaký vhodný kus dřeva dlouhý asi 180 cm a chceme-li z něj udělat primitivní luk, ze kterého by ale bylo také možné slušně vystřelit, měli bychom se řídit následujícími základními zásadami:

Tětivu můžeme udělat z nějakého kvalitního provázku, či napnout mezi dva kolíky několikrát dokola nějaké pevné vlákno. Na koncích budoucího luku uděláme zářezy, ze kterých bude tětiva po napnutí na luk držet. Je možné jeden konec tětivy do zářezu zaklesnout jako smyčku nebo nasadit jako těsné oko a druhý podle potřeby omotat a zavázat. Kdo zná uzly, jistě si najde ten nejvhodnější. Kdyby si někdo chtěl udělat oka na obou stranách, měla by být tětiva po nasazení oka do dolní drážky nenapnutého luku asi o 9 cm kratší, než je třeba k dosažení horní drážky. Tětiva se dá zkrátit zkrucováním vláken – prodloužit jí ale nejde.

Luk máme napnutý tak, že mezi ním a tětivou je ve středu asi 20-23 cm, což není kritické. Nalezneme či rozměříme geometrický střed luku mezi místy, kde je uvázaná tětiva a uděláme si dokola nějakou značku tužkou, nebo olepením náplasti apod. Od značky středu naměříme asi 30-40 cm na obě strany a označíme. Od těchto značek změříme vzdálenost kolmo k tětivě. Tam, kde je vzdálenost menší, bude „dolní“ rameno (někdy je to na takovém luku vidět na první pohled a není proto třeba nic měřit). Potom si uděláme i na tětivě středovou značku a nad ní (asi o 0,5-1 cm) dáme horní zarážku šípu. Toto umístění předpokládá, že střílet budeme přes ukazovák, který bude umístěn těsně pod značkou geometrického středu luku. Kdo chce, může si udělat základní test, tj. vystřelit vodorovně šíp (je třeba, aby někdo stál vedle a pohledem srovnal šíp s nějakou vodorovnou hranou, což je v přírodě trochu problém) a to asi ze 3-5 metrů do nějaké terčovnice. Máte-li terčovnice nízko, tak si klekněte. Šíp by měl být zabodnutý také vodorovně. Pokud je asi po dvou až třech pokusech volný konec šípu níže než ten zabodnutý, posuneme zarážku šípu o 1 mm výše a test zopakujeme. Docílíme-li toho, šíp bude zabodnutý vodorovně anebo bude-li jeho volný konec nepatrně výše, lze právem předpokládat, že z námi udělaného luku bude možné zasáhnout střed terče a nebude to jen náhoda. Vyrábět šípy je ale náročnější a doporučoval bych si jich pár koupit. Buď dřevěné nebo laminátové, které jsou sice těžší, ale více vydrží. Koupit se dají i šípy duralové a karbonové.

Je ale třeba mít na zřeteli, že jakkoliv neuměle vyrobený luk je ve spojení se šípem s ostrou špičkou (někdy ani ostrá být nemusí) mechanickou zbraní, se kterou je možné způsobit vážná zranění a bohužel i smrt.

Tyto luky, které tvoří samostatnou divizi, využívají při ohýbání ramen a tím napínání luku principu kladkostroje. Jsou opatřeny dvěma kladkami, osazenými na koncích ramen, které mají, podle konstrukce luku a podle potřeb lukostřelců, různé velikosti i tvary. Kladky a tím i ramena, která jsou oproti reflexním lukům mnohem kratší, jsou propojeny napínacími lany, k nimž je připojena tětiva anebo jsou lana i tětiva z jednoho kusu.

Pro použití na závodech, pořádaných podle pravidel FITA, mohou mít kladkové luky výkon max. 60 lbs. Tento výkon je ale i tak velmi velký a při překonávání prvního odporu luku při nátahu je třeba krátkodobě vyvinout značnou sílu. Jakmile se ale do napínání luku zapojí kladky, poklesne postupně, podle typu kladek, potřebná napínací síla o 1/3 až o 2/3. Kladky po svém dotočení způsobí, že další napínání již není v podstatě možné, čímž signalizují ukončení nátahu. Během míření tedy střelec nedrží v tahu plný výkon luku, ale jen jeho část. Kladkové luky mohou být oproti luků reflexním vybaveny průzorem, osazeným v tětivě, ručním mechanickým zařízením na napínání, držení a vypouštění tětivy, tzv. vypouštěčem, zvětšovací lupou na zaměřovači a libelou pro kontrolu svislé polohy luku. Celá problematika kladkových luků je však ve svém souhrnu daleko složitější než tento stručný přehled umožňuje popsat.

Existují rovněž luky, kde síla potřebná k nátahu je přenášena přes napínací lana na ramena pomocí soustavy pák. Tento typ luku není příliš rozšířen a u nás se pravděpodobně vůbec nevyskytuje.

U některých přírodních národů či kmenů je možné spatřit luk na vystřelování kuliček či malých kamenů, kterými se loví hlavně ptáci. Luk je obyčejný, tedy dřevěný a přímý, jehož zvláštností je, že mezi konce ramen je napnuta dvojitá tětiva, resp. dvě tětivy. Vzdálenost tětiv je asi 3 cm a tam, kde jiné luky mají sedýlko pro šíp, jsou tětivy spojeny kouskem kůže asi 3x3 cm. Do této kůže se vloží střela, která se přes kůži uchopí mezi palec a ukazovák a luk se napne. Jak to domorodci dělají, aby je kámen neuhodil do ruky držící luk, nebo nenarazil do luku, lze těžko říct, ale každý, kdo by chtěl takový luk zkusit, by si na to měl dát pozor. Je zřejmé, že podobnou službu nám udělá i obyčejný gumový prak, ať již námi vyrobený nebo zakoupený v obchodě.

Mimostředové – luk je při pohledu po nebo proti směru střelby symetrický. Zakládka může být umístěna jak na levé, tak na pravé straně luku. Šíp z takového luku směřuje u praváků výrazně doleva. K závodní střelbě se tento druh luku nepoužívá, svoji výhodu může mít při výcviku nováčků, neboť ho lze vybavit jak pro leváky, tak pro praváky. Dále se ho ze stejného důvodu dá použít při různých akcích, kde se střelby v rámci zábavy zúčastňují praváci i leváci.

Středové – podélná osa středu luku je nad držadlem vychýlena u praváků vpravo a u leváků a u leváků vlevo a po cca 25 cm se zase vrací do původní roviny. Tak vzniká na luku tzv. "okno". To umožňuje, aby šíp byl hrotem „vyložen“ z luku jen tak, jak to vyžaduje správné seřízení tohoto parametru. Středy jsou vyráběny v provedení pro praváky i pro leváky, kterých je v populaci průměrně 12 %. Přesto, že nářadí pro leváky není nadbytek, je asi lepší ponechat každému „jeho ruku“ a nepředělávat střelce kvůli nářadí, a to i s ohledem na tzv. řídící oko. Někdy se ale přesto může stát, že střelec, který je pravoruký či levoruký, má řídící oko opačné. To se projeví tím, že nováček "kroutí" hlavu kolem tětivy a z 10 metrů zcela míjí i velkou terčovnici. Pak je třeba zvážit, co bude s ohledem na svěřence výhodnější přestavět. Toto rozhodnutí je ale třeba udělat rychle. Pokud to nejde, je lepší nácvik střelby do doby rozhodnutí zcela přerušit. Přednost by měla ale dostat střelba podle řídícího oka.

Dřevo – účinnost menší než 50 %, používá se jasan, javor, tis a některé exotické dřeviny. Dřevěné luky jsou vhodné pro amatérskou výrobu. Ocel – na výrobu se používala kvalitní pružinová ocel. Průřez ramene měl tvar zploštělé trubky. Zpravidla jedno rameno bylo součástí středu a druhé bylo odnímatelné. Tyto luky se již nevyrábějí, neboť měly krátkou životnost, v nátahu dramaticky praskaly a způsobovaly střelci zranění hlavy. Dural – používala se vysoce kvalitní duralová slitina. Ramen měla obdélníkový průřez. Konstrukce byla již kombinovaná, tj. reflexně-deflexní a luk byl skládací. Podobně jako luky ocelové měly i duralové luky krátkou životnost a dramaticky praskaly. Rovněž se již nevyrábějí. Laminát v kombinaci se dřevem – jedná se o kombinaci dvou plátků sklolaminátu a dřevěných (javorových) lamel. Všechny tři vrstvy se vzájemně slepí epoxidovým lepidlem, připevní se na speciální formu, která dá ramenům tvar a pak se vše zahřeje na teplotu potřebnou k vytvrzení lepidla. Pak následují další náročné dokončovací práce. Výroba kvalitních ramen je velmi pracná a odráží se to i v jejich ceně. Tento velmi stručný popis není rozhodně návodem k jejich výrobě. Karbon v kombinaci se dřevem – místo laminátových plátků jsou použity plátky karbononové. Cena ramen je ještě vyšší než u ramen předchozích. Karbon v kombinaci se speciálním plastem – ramena jsou složena opět z karbonových plátků, ale vnitřní vrstva je provedena namísto ze dřeva z plastické hmoty. Cena opět vyšší, dnes cca 25 tis. Kč nebo i více.

Je dán zejména silou, potřebnou k ohnutí ramen tak, aby bylo dosaženo požadované délky nátahu. Luk disponuje jen tím, co je do něj vloženo. Jeho předností je, že vloženou pomalou sílu dokáže změnit na sílu rychlou, výbušnou, která je usměrněna v podstatě do jednoho bodu – hrotu šípu. Nějaké ztráty pochopitelně jsou, ale i tak je využití vložené energie mimořádné. Síla, potřebná k napnutí lukou na 28" (71 cm), je na ramenech vyznačena v librách (1 lbs = 0,454 kg). Podle této hodnoty si může každý vybrat tak výkonná ramena, jaká potřebuje pro dostatečný dostřel při náměru, který ještě dovoluje na nejdelší vzdálenosti kvalitní míření. U mužů se výkon luku pohybuje mezi 38-45 lbs, u žen od 30 do 36 lbs. V praxi je však výběr zcela individuální a vychází z tělesných proporcí a fyzické síly. Střelec s delšími pažemi napne luk např. na 30" (76 cm) a tím získá oproti střelci, který napíná luk 28", navíc 4 lbs. Proto si při stejném požadavku na efektivní dostřel luku může opatřit ramena o uvedené 4 lbs "lehčí", než střelec s kratšími pažemi. V poslední době se stále více uplatňuje zásada, že každý střelec by měl mít luk jen tak "těžký", jak pro svůj výkon nezbytně potřebuje. Přílišná námaha při napínání luku se časem projevuje chybami ve střeleckém stylu a u mladých střelců, kteří jsou ještě v tělesném vývoji, může dojít k nežádoucímu přetěžování postavy. Proto je třeba zejména při výcviku používat lehčí luky a zatížení zvyšovat postupně, s ohledem na potřebu dostřelit větší vzdálenost.

Tětiva luku, která je stejně tak důležitá jako bezvadný střed a ramena, se zhotovuje ze speciálních syntetických vláken na výrobu tětiv, která jsou dodávána pod názvy Dacron, Kevlar, Dynema a Fast-Flight do odborných obchodů. Nejmenší průtažnosti a největší odolností proti přetržení se vyznačuje vlákno Fast-Flight. Např. na 38 lbs je doporučeno 18 vláken Fast-Flightu.

Nelze nezmínit, že podle výkonu luku a délky nátahu si musí každý střelec vybrat vyhovující šípy. To se provádí podle tabulky od výrobce, nebo v poslední době pomocí počítačového programu. Šípy se vyrábějí dřevěné, laminátové, duralové, karbonové – celý dřík šípu je buď z karbonu (např. značka BEMAN) nebo jsou karbonová vlákna nanesena na duralovou trubku (např. značka EASTON). Šípy vhodné k závodní lukostřelbě lze nakoupit v rozmezí cca 200-1300 Kč za jeden kus.

Vhodnost šípu pro jeho použití ve spojení s určitým lukem, resp. jeho výkonem, závisí na jeho schopnosti se v okamžiku výstřelu pod nárazem tětivy přiměřeně prohnout. Pokud se šíp prohne málo nebo vůbec, je příliš "tvrdý" a jeho opeřený konec může narážet do luku, což je špatné. Prohne-li se šíp moc, je příliš "měkký" a tato měkkost způsobuje, že nevyužije část energie, kterou mu tětiva předala a tím se zmenšuje dostřel. Navíc si šíp po celou dobu letu uchovává své prvotní značné prohnutí ve formě velkého horizontálního rozvlnění. To pak způsobuje nepřesnost zásahů. U "tvrdých" šípů lze v prvé řadě zkusit změkčit pružinu buttonu, osadit těžší hroty nebo, pokud to luk dovoluje, zvýšit jeho výkon anebo udělat obojí. U "měkkých" šípů pak ztvrdit pružinu buttonu, osadit lehčí hroty (pokud nejsou osazeny nejlehčí z vyráběných). Snižování výkonu luku, pokud je nastaven na základní výkon ramen, není možné (výjimku tvoří luky, které mají ramena uchycena ke středu pomocí šroubu a matice, kde lze podložením konce ramene přímou šroubu snížit celkový výkon ramen asi o 2 lbs).

Z toho vyplývá, že k nákupu šípů je třeba přistupovat co nejodpovědněji, aby samy o sobě již poskytovaly záruku, že vyhoví délce nátahu a výkonu luku, který máme k dispozici.

Závěrem je třeba konstatovat, že ani sebelepší a sebedražší luk a šípy nezajistí nejlepší výsledky, pokud má střelec zásadní chyby v technice střelby, nebo pokud se nedovede vypořádat s psychickou zátěží, kterou každý závod přináší. A také to, že luk, jehož síla přesahuje silové dispozice střelce, nepřivede nikoho k vrcholným výsledkům, ale spíše povede k zanechání lukostřelby, neboť pomalé negativní působení nadměrně vysoké zátěže si často střelec vysvětluje jako selhávání vlastních schopností.