Artemis je řecká bohyně lukostřelby, lovu, divokých zvířat a měsíce. Artemis je jedna z nejuctívanějších starověkých řeckých bohů a Artemidin chrám v Efezu postavený na její počest byl jeden ze sedmi divů starověkého světa. Artemidiny symboly zahrnovaly luk, šíp, toulec a lovecké nože a jejími posvátnými symboly byly jelen a cypřiš. Jejím římským ekvivalentem je bohyně Diana.

Artemis je dcerou bohyně plodnosti Létó a nejvyššího z bohů řeckého panteonu Dia. Je dvojčetem boha Apollóna, který je bohem slunce a také bohem lukostřelby. Spolu s Apollónem tvoří klasickou dvojici – měsíční bohyně, sluneční bůh.

Jako panenská bohyně nemá žádné potomky. Podobně jako Athéna a Hestia, Artemis raději zůstala dívkou a přísahá, že se nebude vdávat. Artemis je proto panenskou patronkou a ochránkyní mladých dívek.

Podle jedné báje si bohyně vyprosila od otce Dia dary pro svůj osud: věčné panenství, luk a šípy (stejné zbraně jako její bratr) a vládu nad horami a lesy. Stala se tak panenskou lovkyní a ochránkyní zvířat. Toulala se po lesích se svými psy v doprovodu nymf, dryád a lesní zvěře. Byla také patronkou lovců a statečných a nezávislých žen – hrdých a svobodných bojovnic Amazonek.

Artemis byla uctívána i jako jedna z hlavních bohyní porodu a porodní asistence (spolu s Eileithýií). Přestože byla Artemis pannou, volaly si jí ženy jako pomocnici, aby jim ulehčila v nemoci či v bolesti, a to zejména když měly porodit. Podle legendy se totiž Artemis narodila o jeden den dříve a pomáhala své matce, když rodila jejího bratra Apollóna. Zdá se, že místy zde postupně ztrácela Artemis své panenské rysy a začínala splývat s bohyní Matkou. Typickým příkladem je tzv. Efezská Artemis, dokonalá mateřská ochránkyně živící všechny tvory, jejíž tělo bylo pokryto četnými prsy.

Jako měsíční bohyně odpovídá Artemis dorůstající fázi měsíce až po úplněk. Srpek dorůstajícího měsíce připomínal starým Řekům Artemidin luk. Hlavní bylinou, která je této bohyni zasvěcena je pelyněk, který dostal po bohyni i latinské jméno Artemisia.

Hrála velkou roli v Trojské válce. Paris byl postaven před tři bohyně Heru, Afroditu a Athénu a zvolil jako nejkrásnější bohyni Afroditu a dal zlaté jablko právě jí, čímž si pohněval Héru a Athénu, které podporovaly Řeky ve válce. Artemis se přidala na stranu Trojanů, protože její bratr Apollón byl patronem města.

S postupujícím věkem ubývá Artemis bojovnosti a zejména lovecké vášně. Mění se v lunární bohyni Seléné, jejímž symbolem je srpek měsíce – římským ekvivalentem Seléné je bohyně Luna. Polohou pro Artemis v pozdějším věku je pak prastará bohyně magických umění Hekaté. Jejími symboly jsou had a pochodeň. Bývá zobrazována se třemi hlavami hledícími současně do minulosti, přítomnosti i do budoucnosti. Spojuje podsvětí s běžným životem. Na jedné straně soucitná bába bylinkářka, vědma, duchovní učitelka, porodní bába a udržovatelka starých tradic, na druhé straně zhrzená ježibaba a do sebe uzavřená semetrika. Bohyně Artemis, Seléné a Hekaté tvoří dohromady původní trojjedinou měsíční bohyni s aspekty panna, žena a stařena.

Diana je římská bohyně lovu, měsíce a přírody, spojené s divokými zvířaty a lesy. Je ekvivalentem řecké bohyně Artemis a později převzala řadu jejích rysů z řeckého bájesloví v ekvivalentu k římským reáliím, včetně rodičů Jupitera a Latony a bratra dvojče Apollo, ačkoliv sama má nezávislý italský původ. Diana je původně přídavné jméno a znamená „božská, nebeská“.

Stejně jako Artemis je Diana známá jako panenská bohyně porodu a žen a stejně jako bohyně Minerva a Vesta přísahala, že se nebude vdávat. Jejími posvátnými symboly jsou jelen a dub, resp. dubový háj. Diana tvořila triádu se dvěma dalšími římskými božstvy; Egeria, vodní víla a Virbius, bůh lesa.

Svatyně Diany byly patrně rozšířeny po celé střední Itálii. Její svátek se slavil o srpnových Idách (13. srpna), kdy měl král Servius Tullius v polovině 6. století př.n.l. zasvětit její hlavní chrám na římském Aventinu. Jeho stavba byla prý inspirována příběhy mohutného chrámu bohyně Artemis v Efezu. Protože sám Tullius byl původem otrok, slavil se tento den jako „Den otroků“ (servorum dies) a otroci měli v tento den v chrámu právo azylu. Neexistují však žádné přesvědčivé důkazy o takové rané stavbě chrámu a je více pravděpodobné, že byl postaven až ve 3. století př.n.l. Mylná představa, že chrám v Aventinu byl inspirován Efezským chrámem, by mohla vycházet ze skutečnosti, že kultovní obrazy a sochy v Aventinu byly velice podobné těm, které byly nalezeny v Efezu.

Mezi mnoha mýty je asi nejznámější pověst o lovci Acteonovi, který ji při koupání spatřil nahou; Diana ho proměnila v jelena a jeho vlastní psi ho pak roztrhali.

Jako Artemis byla Diana často považována za bohyni spojenou s plodností a porodem a ochranou žen během porodu. Toto pravděpodobně vzniklo jako rozšíření jejího spojení s měsícem, jehož cykly byly paralelně srovnávány s menstruačním cyklem, a který byl používán ke sledování průběhu těhotenství.

A stejně jako Artemis byla Diana považována za trojjediné božstvo spojené s bohyní měsíce (Luna) a podsvětí (obvykle Hekaté). Nejedná se ale o rozdílné bohyně nebo splynutí více bohyň v jednu – je to Diana jako panenské lovkyně, Diana jako ženská patronka měsíce a Diana jako stará bohyně podsvětí.

Apollón (latinským přepisem Apollo, v etruské mytologii Aplu) je v řecké a římské mytologii a náboženství jedním z hlavních božstev, synem Dia a Létó a dvojčetem bohyně Artemis. V pozdějších dobách byl také identifikován s Héliem, který je zosobněním Slunce. Jako Olympan patřil do dvanáctičlenného panteonu hlavních řeckých bohů.

Bůh Apollón měl mnoho funkcí: byl bohem poezie, proroctví, umění a hudby, lukostřelby a také léčení (Apollón byl otcem Asklepia, boha lékařství). Apollón byl spojen i s péčí o stáda a úrodu a byl bohem slunce velkého starověku. Přesto je zastoupen jako vždy mladistvý bůh, spravedlivý, moudrý a velkolepý. Po celé věky byl předmětem mnoha velkých obrazů a soch.

Apollón představoval kromě fyzické krásy i morální dokonalost, kterou považujeme za základ civilizace. Jeho kult v Delfách měl obrovský vliv na záležitosti státu a náboženství, jakož i na každodenní právo a pořádek. Vliv Apollóna v Delfách pomohl šířit všeobecnou toleranci ve všech sociálních vrstvách obyvatel. Apollón byl v tomto kontextu především bohem spravedlnosti, práva a pořádku.

Apollón je pokládán za boha lukostřelby, spolu se svou sestrou mají zásluhu na rozvoji lukostřelby. Má zlatý luk, ale občas používal i stříbrný luk. Má toulce zlatých šípů. Říká se, že Apollón nikdy neminul svůj cíl a jeho šípy buď přivodily smrt nebo vážné zranění (případně šířily mor). V řeckém bájesloví je Apollón považován za nesmrtelného.

V umění je Apollón často stavěn do protikladu s Dionýsem, neboť je spojován s harmonií, řádem a rozumem, kdežto Dionýsos, bůh vína, s emocemi a chaosem. Řekové však učili, že se tato božstva navzájem doplňují, protože jsou to bratři.

V Iliadě Homér zobrazuje Apollóna jako boha stojícího v průběhu Trojské války na straně Trojanů proti Řekům. Poslal do řeckého tábora hrozný mor, což nepřímo vedlo ke konfliktu mezi Achilleem a Agamemnonem. Zabil mnohé řecké hrdiny a vojáky – např. Apollón způsobí Achillovu smrt tím, že vede Paridův šíp do Achillovy paty. V některých verzích dokonce sám Apollón zabije Achillea tím, že se přestrojí za Parida. Apollón také pomohl mnoha trojským hrdinům, např. Hektorovi nebo Aeneovi.

Římské uctívání Apolla bylo přijato od Řeků. Jako typický řecký bůh neměl Apollo žádný přímý římský ekvivalent, ačkoli ho později římští básníci často označovali jako Phoeba. Během druhé punské války v roce 212 př.n.l. byly na základě pokynů proroctví a na jeho počest ustanoveny Ludi Apollinares („Apollónské hry“). Během moru ve čtyřicátých letech př.n.l. byl na Flaminiánských polích zřízen první Apollův chrám v Římě, který nahradil starší kultovní místo známé právě jako „Apollinare“ (Apollónovo). V době Augustově, jenž byl považoval za chráněnce Apolla, dokonce i za jeho syna, se jeho bohoslužba rozvinula a stal se jedním z hlavních bohů Říma. Po bitvě u Actia, který byl veden poblíž Apollónovy svatyně, Augustus jeho chrám rozšířil, zasvětil mu část kořistí a na jeho počest zavedl pětileté hry.

Anat je starověká kanaánská a fénická bohyně lukostřelby, lovu, války a plodnosti. Oblast Kanaánu je území, kde se dnes nalézají západní Sýrie, Libanon, Palestina a Izrael. Ve starověku bylo osídlené různými, zejména semitskými národy a víceméně odpovídá území později nazývaného Palestina. V této kultuře je také považována za matku všech bohů. Aspektem, který byl uctíván nejvíce, byl Anatin kult války a válečnictví. Tento vliv byl dále přenesen na Egypťany, kteří ji nazvali stejným jménem a uctívali ji pro její stejné vlastnosti.

Ve starověkém Egyptě byla Anat populární ke konci středního království, zejména v oblasti severní delty Nilu během druhého přechodného období (období Hyksos). Z uctívání kultu Anat ale vyplývá, že existovala postupná migrace z Levanty (celá oblast Předního východu) do Egypta už po nějakou dobu před nástupem království Hyksos. Ačkoli faraoni nového království byli ke kultuře Hyksos nepřátelští, kult bohyně Anat nebyl odmítnut, když byl Hyksos poražen a Egypt byl sjednocen pod faraona Amose I. Ve skutečnosti poté faraon Ramesse II. přijal Anat jako svoji osobní božskou strážkyni v bitvě a rozšířil svatyni bohyně Anat, když se ujal restaurování města Tanis.

Anat byla bohyní plodnosti a sexuální lásky, ale i lovu, války a lukostřelby a jako taková byla spíše paradoxním božstvem. Je popisována jako agresivní a nemilosrdná bohyně, ale měla také svoji mírnější stránku. Jako bohyně sexuality byla považována za nejkrásnější ze všech bohů a jako bohyně plodnosti chránila lidi, zvířata a plodiny. Anat byla také spojována s drahocenným barvivem známým jako Tyrský purpur (známý také jako fénický nebo královský purpur, který i přes své jméno byl někdy téměř krvavě rudý) a mořským plžem ostranky (Murex), ze kterého bylo barvivo vyrobeno.

Bohyně Anat byla údajně dcerou boha stvořitele El a manželkou významného kanaánského boha Baala. V Egyptě byla ekvivalentně považována za dceru boha Ra a manželku boha Seta. V Memfisu (též Mennofer, hlavní město Egypta v období staré říše) byla Anat uctívána se všemi hlavními bohyněmi a bohy jako dcera boha Ptah (lokální bůh oblasti města Memfis), ale také měla svatyně v Tanisu (hlavním městě království Hyksos) a v Beth-Shan (v Palestině). Byla také uctívána v chrámu boha Yahweh židovskými osadníky na ostrově Elefantina na Nilu.

Féničané obecně líčili bohyni Anat jako nahou ženu s nadměrně vyvinutými pohlavními znaky, nesoucí luk a šíp (někdy je vyměněno za kopí nebo tkací vřeteno). Často ji provázel lev, její posvátné zvíře. V Egyptě byla často zobrazována s korunou z peří, která se podobala bílé koruně a nesla kopí, válečnou sekeru a štít nebo žezlo a ankh (egyptský kříž, symbol života).

Satet (též Setet) byla staroegyptská bohyně lukostřelby, plodnosti a vodní bohyně řeky Nilu. Její jméno ji spojovalo s ostrovem Setet (dnes Sehel) na horním toku řeky Nilu a oblastí kolem něj. Jako bohyně řeky Nilu s jejími pravidelnými záplavami je pokládána i za bohyni plodnosti a úrody (dala půdě úrodnost tím, že vypustila povodeň a bahno Nilu, což zemi umožnilo znovu pěstovat plodiny a každoročně dávat Egypťanům životodárnou vodu) a tu, která svou vodou očistí mrtvé, aby mohli vstoupit na nebesa. Byla to i bohyně lovu a války, která chránila faraona a Egypt, zejména jeho jižní núbijskou hranici, svým lukem a šípy. Přesto byla těsněji spjata s vodou než s lukem a šípem.

Satet byla zobrazována jako žena s korunou ve tvaru bílé kuželovité čelenky (Hedjet), který symbolizoval Horní Egypt (jižní Egypt) a zohledňoval tak její roli strážkyně Horního Egypta, s párem dlouhých antilopích rohů, představujícími její roli loveckého božstva. Někdy nese luk a šípy, ale častěji je vyobrazena, jak nese žezlo a symbol ankh. Její hlavní chrám byl na ostrově Abu v oblasti Asuánu, nicméně archeologické nálezy z oblasti Sakkáry z archaického období dokládají její popularitu i v Dolním Egyptě. Jejími symboly byl šíp a tekoucí řeka.

Podle staroegyptské mytologie v archaickém období (asi 3.000 př.n.l.) byla manželkou Chnuma, egyptského boha plodnosti, vody a zrození, a matkou Anuket, bohyně řeky Nilu. Společně byli uctíváni tito tři bohové jako říční kult zvaný triáda Abu (nebo též Elefantinská trojice).

Ullr (vyslovováno „Ull-er“, často ale poangličtěno jako „Ull“, a také příležitostně označovaný jako „Ullinn“) je starobylý, jedinečný a záhadný severský bůh. Odkazy na něj ve staré norské literatuře jsou řídké a říkají nám málo o jeho osobnosti nebo roli v předkřesťanském náboženství a mytologii. Tyto předběžné odkazy však naznačují, že byl kdysi božstvem značného významu, i když nevíme proč. Význam a etymologie jeho jména jsou nejisté, ale může být odvozeno z germánského kořene, který lze najít v gotickém “wultus“ (sláva) a staroanglickém “wuldor“ (sláva, nádhera, čest).

Výslovnost názvů míst odvozených z „Ullr“ v celém Švédsku a východním Norsku dále dokládá, že Ullr byl kdysi výjimečně prominentní postavou mezi skandinávskými bohy. Mnoho z těchto jmen je kombinováno s takovými prvky jako „hof“ (chrám), což dokazuje aktivní uctívání boha Ullra během časného věku Vikingů a možná i později. Ve švédské Lille Ullevi byla objevena skutečná svatyně boha Ullra. V zemi kolem svatyně bylo nalezeno 65 prstenů – staré odkazy na přísahu na Ullrův prsten naznačují, že byl jedním z bohů, kteří dohlíželi na daný slib. Kroužky byly zjevně použity pro přísahu a potom pohřbeny v jeho svatyni.

Ve skandinávském bájesloví je Ullr bůh mnoha odvětví, včetně lukostřelby. Často je zobrazován s lukem a šípy nebo na lyžích. Jeho atributy jsou luk, lyže, tis a prsten. V mytologii používal své lyže jako štít, po kterém se plavil. Žil v Ydaliru, v tisovém háji, s odkazem na skutečnost, že tisové dřevo bylo oblíbené pro výrobu luků i před tisíci lety. Důkazem jeho významu je i skutečnost, že Ullr je vybrán, aby zaujal místo a roli Ódina jako hlavního boha, když byl Ódin na 10 let dočasně vyhoštěn za znásilnění.

Ullr je syn bohyně obilí, úrody a plodnosti Sif, a tedy nevlastní syn boha hromu Thora. Ullr je vynikající lukostřelec, lovec, bruslař a lyžař, atraktivní muž a zkušený válečník. Je tedy bohem lukostřelby, lovu a přežití, stejně jako boje a souboje, přeneseně i zimy a zimních sportů.

Stejně jako Ódin je i Ullr vůdcem lovu v divočině. Mezi jeho posvátné dny patří tradiční zahájení lovu, tj. datum prvního mrazu, na severní polokouli obvykle někdy mezi říjnem a listopadem, které je v moderní době označeno Halloweenem.

A podobně jako Skadi vám může pomoci přežít treky v divočině, Ullr je také bůh jediného boje. Jeho moc by se dobře hodila každému, kdo bojuje, jako jsou bojoví umělci, šermíři, MMA bojovníci a další. Mohla by dokonce pomoci těm, kteří čelí obecně namáhavým nebo důležitým výzvám i v jiných oblastech života.

Ullr získal v posledních několika desetiletích obrovskou popularitu. Komunita zimních sportů ho prohlásila za jednoho ze svých, ctí ho jako boha lyžování a všech zimních sportů, a to zejména biatlonu. Dnes jsou amulety a talismany nesoucí podobu Ullra velmi populární, a to i u lyžařů mimo Skandinávii. Rovněž je po něm pojmenováno mnoho lyžařských klubů po celém světě.

Počátky biatlonu přitom sahají do dávných dob. Již před 5.000 lety se v horských oblastech řeckých, římských a čínských provincií lovilo za pomoci lyží a zbraně. Místo pušky se tenkrát samozřejmě používal luk, takže lov připomínal dnešní SKI ARC – lukostřelecký biatlon, který zažil obrození kolem roku 1985 v Itálii. Na každém okruhu vystřelí závodník dvě sady po 4 šípech, střílí se z polohy vstoje a vkleče na vzdálenost 18 metrů a terče mají průměr 16 nebo 10 cm, podle druhu luku. Terč buď zasažen je, nebo není, další bodování se již neprovádí, protože rychlý běh je důležitější než přesná střelba. Během závodu uběhnou muži celkem 12 km na třech okruzích po 4 km a ženy, dorostenci a dorostenky pak 8 km na dvou okruzích po 4 km.

Flidais je v keltské kultuře komplexní bohyně lukostřelby, lovu a lesa. V podstatě je považována za keltský ekvivalent bohyně Artemis, přestože některé studie to rozporují. Ve starověké keltské mytologii se nazývá Zemská matka. Jako bohyně země je Flidais spojována s hnědou a zelenou barvou, jako paní lesa chrání divokou faunu a flóru, posvátné jsou jí hlavně stromy. V mytologii je ale stejně spojena s divokými i domácími zvířaty, její posvátná zvířata jsou zejména jeleni a dobytek, kdy od obou dokáže dojit mléko. Sama nazývala všechna divoká zvířata „svým dobytkem“.

V irské mytologii je Flidais ženská postava, známá pod epitetonem Foltchaín ("krásné vlasy"). Je považována za bohyni skotu a plodnosti a irská mytologie týkající se Flidais se převážně zaměřuje na skot a dojení. Měla kouzelnou krávu, Maol, stejně jako stáda dobytka a jelenů. Svým silným spojením s mlékem a dojením je vnímána i jako bohyně hojnosti (kráva byla symbolem bohatství), dále hodování, magie, lovu, sexuality a léčení.

Flidais je považována za ochránkyni chudých a opuštěných, kteří ji vzývají, když potřebují bezpečný přístav. Flidais pomáhá najít vnitřní rovnováhu, protože představuje věčné cykly růstu a znovuzrození a ztělesňuje jak naše domácí, tak divoké povahy. Může nám pomoci dotknout se nejhlubších, divokých částí naší vlastní sexuality a také se zbavit viny, kterou civilizace vytvořila.

Někteří argumentují, že více než bohyně je Flidais legendární postava, podobně jako král Artuš. Příběh Táin Bó Flidhais (“Honba dobytka Flidais“) uvádí, že později zemřela, jiné prameny však říkají, že byla jednou z posledních ze skupiny bohů, kteří kolonizovali Irsko předtím, než tam přišli lidé (byli to ti, kdo šli do kopců, aby se stali vílami a kouzelníky).

Existují různé příběhy o jejích láskách a manželstvích. Říká se, že je manželkou legendárního krále Adamaira a matkou Nia Segamaina z Adamairu. Se svým synem sdílela svou moc a lásku ke zvířatům, kdy mu dala kouzelnou moc a také on byl schopný dojit mléko jelenů a krav a vytvářet velké bohatství a hojnost. Další příběh říká, že Flidais byla matkou Fand, bohyně keltského moře.

Hou Yi je mytologický čínský lukostřelec, často také známý jako Yi. Je mu přiznáván titul Pán lukostřelců, jehož statečnost s lukem mu vynesla nehynoucí slávu. Někdy je zobrazen jako bůh lukostřelby, který sestoupil z nebe na pomoc lidstvu. Jindy je zobrazen buď jako napůl bůh, napůl člověk nebo i jako obyčejný smrtelník. Jeho manželka, Chang'e, je měsíční bohyně.

Dle čínské tradice bylo 10 sluncí. Zpočátku deset sluncí jedno po druhém procházelo oblohou, ale pak jednoho dne vyšlo najednou všech 10 sluncí a spálilo Zemi. Hou Yi byl pověřen mýtickým králem Yao, aby ta slunce ovládl. Hou Yi se nejprve pokusil se slunci domluvit. Když to nefungovalo, předstíral, že na ně střílí lukem, aby je zastrašil. Když slunce opět nedbala Hou Yiho varování, jedno po druhém na ně začal střílet. Když každé z nich padlo, proměnilo se v trojnohého havrana. Nakonec zůstalo jen jedno slunce a král Yao a jeho matka požádali, aby bylo ušetřeno k všeobecnému blahobytu lidstva.

Hou Yiho bohové obdarovali pilulkou nesmrtelnosti. Jeden z Hou Yiho učedníků jménem Feng Meng se vloupal do jeho domu, zatímco Hou Yi byl na lovu, aby pilulku nesmrtelnosti získal. Zatím však Hou Yiho žena Chang'e pilulku spolkla, než ji Feng Meng mohl získat, a po jejím spolknutí vystoupala na měsíc. Tato oběť Chang'e je dodnes připomínána a oceňována na pravidelném podzimním lukostřeleckém festivalu.

V jiné verzi poté, co Hou Yi sestřelil slunce, byl lidmi prohlášen za hrdinného krále. Jakmile byl korunován králem, stal se však tyranem a podrobil si svůj lid. Poté, co Hou Yi získal pilulku nesmrtelnosti se Chang'e bála, že pokud bude Hou Yi žít navždy, lidé budou navždy obětmi jeho krutosti, a pilulku sama spolkla. Při stoupání k měsíci se ji Hou Yi pokusil sestřelit, ale selhal, po zbytek života žil jako nešťastný učitel lukostřelby a až poté se Feng Meng stal jeho učedníkem.