Historie lukostřelby

Počátek vývoje lukostřelby spadá do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let. Na americkém kontinentu, jehož počátek se datuje asi 15 tisíc let před naším letopočtem, došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př.n.l. Co do významu pro zachování a vývoj lidského rodu, je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně. Člověk objevil luk pravděpodobně tak, že si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil, že spojení dvou konců dřeva napnutím spojujících vláken, na které vhodně přiloží malý oštěp, mu dovolí ho mrštit s větší rychlostí a přesností po zvěři a tak mu zajistí převahu nad ostatními živočichy.

K většímu používání a zdokonalování luku došlo o 10 tisíc let později lidmi, kteří přišli pravděpodobně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hrotů šípů nebyl asi již vynálezem v pravém smyslu toho slova, ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž výroba byla již zvládnuta dříve. Luky dosahovaly délky kolem dvou metrů a časem bylo docíleno v jejich výrobě podle místních podmínek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně.

V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. Bylo to nářadí, které bylo pro člověka rozhodující při opatřování potravy i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku tehdy žijícími národy, nacházíme nejvíce v Malé Asii. Je to bývalá Asýrie (asyrská říše byla na vrcholu v letech 858 - 810 př.n.l. - Řím byl v té době na počátku svého vývoje - a byla rozvrácena Médy a Babyloňany r. 606 př.n.l.), Babylónie, Fénicie a Egypt, kde ve vykopávkách chrámů, v pyramidách z různých dob, postavených mnoha vládci, nacházíme obrazovým a klínovým písmem do stěn těchto mohyl vytesané záznamy o používání luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý zákon, ve kterém můžeme na mnoha místech číst citáty o luku, střelbě z luku, šípech a toulech (toulcích), takže i tato schránka na šípy patří k dávnému vybavení lukostřelců. Asyrští a Babylónští lukostřelci stříleli v plné jízdě z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni. Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny.

Řekové a z počátku i Římané střelbou z luků spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnické oddíly byly však později součástí římských legií. Řekové učinili z lukostřelby velký národní sport a lukostřelba byla jedním z hlavních pořadů olympijských her, pořádaných každé čtyři roky k poctě boha Dia. Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali také jejich učiteli v lukostřelbě. Zařazovali zdatné muže těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z luku. Tak podmaněné národy ovládly luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti svým podmanitelům. Skythové používali luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud užívaných v dnešním Mongolsku, Tibetu a Koreji. Vynikající zručnosti ve výrobě a užívání luků dosáhli Turci. Křižáci na svých tehdejších výpravách velmi trpěli tureckou (tehdy saracénskou) zručností ve střelbě lukem. Také anglický král Richard Lví srdce prý zahynul šípem Saracénů.

Podobně jako američtí Indiáni objížděli Turci své nepřátele na hbitých konících a stříleli na ně z krátkých luků. Tyto krátké turecké luky byly slepovány z několika druhů dřev a vyznačovaly se důkladnou ozdobnou prací. Luky afrických lukostřelců jsou dodnes vyráběny z ohnutých stromků nebo větví, často bez zářezů pro tětivu, která se zhotovuje z kůže, sušených střívek nebo provázků a připevňuje se pouhým přivázáním. Hroty šípů jsou často napuštěny jedem a tak zabíjejí zvěř nebo nepřátele. Také severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a byly zhotovovány z tisu, ořechu, někdy z cedru. Na kratší vzdálenosti byly velmi přesné, neměly však velký dostřel.

Ve starém Japonsku zhotovovali luky z bambusových stromků. Zajímavé je provedení těchto tradičních japonských luků, které jsou dlouhé až 2,20 m a horní část mají výrazně delší než část dolní, tj. asi 2/3 : 1/3. Šípy jsou velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé osy těla po délce natažené paže v ose ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně instinktivně. Střelba je také pojímána jako duchovní záležitost. Samurajové japonští bojovníci měli ve stejné váze katanu i luk jeho název - Kyudo. Vynikajícími lukostřelci byli Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských národů jsou 165 - 175 cm dlouhé, mají konce těžce vysílené a zahnuté. Složení listů ramen luku je pozoruhodné. Jsou velmi dovedně složena ze tří materiálů a tvarována. Ve středu listu je bambusová destička, na předku listu jsou napnuty vysušené zvířecí šlachy a na zadní straně je destička z kosti. Luk bývá potažen hadí kůží. Těsně nad ohybem špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení tětivy na středu luku. Luk bývá zdoben ornamenty a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg. Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny jsou celou jednu třetinu délky orlím peřím. Většina asijských národů napíná tětivu pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních národů, které tak činí pomocí tří prstů, jak se užívá v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu luku na palec. Mířících znamének se nepoužívá, střílí se odhadem letu šípu.

Ve středověku až do 16. století kvetlo v Evropě lučištnictví ve velké míře. Vynikajícími výrobci luků byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě pro výbornou střelbu jejich lučištníků. Luky Sasů byly nevalného vzhledu, zhotoveny z jilmu, ale velmi silné a průbojné na kratší vzdálenosti. Anglické luky byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev. Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický zbojník Robin Hood. Angličané používali luku více než ostatní národy a jejich lučištníci též rozhodli i několik velkých bitev (bitva u Kresčaku). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési " lukostřelecké přípravy", tj. měli za cíl co nejvíce rozvrátit šiky nepřítele. Salvám šípů padajících z výšky se značnou průrazností a často za ochranné štíty, odolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo. V Anglii byla také vydána první známá kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. V této době podle rozkazu panovníka bylo povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Cechy lukařů byly ve středověku velmi početné a jejich členové byli pro svou dovednost ve zhotovování luků a šípů ve všech zemích váženými občany.

Naše území obývali v pradávnu různé kmeny s různou kulturní úrovní. Mezi tyto kulturní kmeny patřili především Keltové (již v 8. století př.n.l. na území dnešního Rakouska). Vyráběny byly luky jednoduché z javorového nebo tisového dřeva. Kromě rovnačů tětiv byly také nalezeny chrániče na ruku z břidlice nebo buližníku. Keltové na našem území žili v dobách největšího rozkvětu i pádu Asyřanů v Malé Asii. Ve středověku se stal luk a šíp nutnou výstrojí vojenských sborů. Byly tvořeny početné lučištnické oddíly, jejichž zdatnost rozhodovala v bitvách. Nejlepší lukostřelci byli vybíráni do královských vojenských oddílů. Za panování krále Karla IV. dostali pražští lukostřelci svojí střelnici pod hradbami u nynější Prašné brány. Také husité měli početné lučištnické oddíly. V dobách husitů ale již docházelo k současnému používání luků, kuší a počínajících lehčích palných zbraní (hákovnice a píšťaly). V době pobělohorské v 17. století zanikly lučištnické sbory, zmizely i početní výrobci luků, šípů a toulců, protože třicetiletá válka a jezuitské temno potlačily ušlechtilou myšlenku i branný charakter staročeského lučištnictví takřka do základu. V pozdější době pak luk ustoupil úplně kuši a palným zbraním.

Tolik coby povinný úvod do historie lukostřelby.

Doporučujeme rovněž velmi dobře zpracovaný přehled o lukostřelbě v dějinách lidstva v podobě seminární práce K. Kučové, ke stažení ZDE. Původní odkaz najdete na stránkách svazu české 3D lukostřelby zde.

Druhy současné lukostřelby:

• ZÁBAVNÁ lukostřelba je vhodným sportem pro celou rodinu. Pomáhá odstraňovat generační zábrany a je kultivovanou příjemně náročnou pohybovou činností. V dnešní hektické době, naplněné shonem a stresem dodá člověku nejen vnitřní klid a pohodu, ale rovněž vylepší fyzickou kondici.
• REHABILITAČNÍ lukostřelba se již dlouho s úspěchem používá jako vhodný doplněk při poúrazových nápravných cvičeních v rehabilitačních ústavech. Přirozeným procesem vznikly dokonce sportovní kluby tělesně postižených sportovců, které již přinesly účast i nejcennější vítězství na MS a OH pro hendikepované.
• SPORTOVNÍ lukostřelba je olympijským sportem a tedy uznávanou a ve své vrcholné podobě náročnou sportovní disciplínou. Na OH se střílí do desetikruhového spektrálně barevného terče se žlutým středem (velikost terče je o průměru 122 cm) na vzdálenost 70 m. Sportovní lukostřelba se dělí na vnitřní, kde soutěže probíhají v halách na vzdálenostech 25 a 18 m a na venkovní, kde soutěže probíhají v dráhách na vzdálenostech 90, 70, 60, 50 a 30 m. Vyvrcholením soutěží jsou vyřazovací souboje nejlepších závodníků.
• TERÉNNÍ lukostřelba se uskutečňuje na několikakilometrovém soutěžním okruhu se známými i neznámými vzdálenostmi k jednotlivým terčům, kterých je celkem 12 anebo 24. Terče jsou pětikruhové, černé barvy se žlutým středem a čtyřmi velikostmi: o průměrech 20, 40, 60, 80 cm. Terče jsou rozmístěny po okruhu tak, aby se co nejlépe využilo přírodních rozmanitostí terénu a optického klamu.
• LOVECKÁ lukostřelba se praktikuje jako obnovený, ale ve skutečnosti pomyslný lov lukem, a to ve formě střelby na figuríny zvěře. V současnosti je to velmi oblíbená disciplína. Lukostřelec zde navazuje na tradiční pocity člověka lovce a vzhledem k přírodnímu prostředí a volnější atmosféře závodů se dobře baví a relaxuje.
• LUKOSTŘELECKÝ BIATLON neboli SKI ARC je nejnovější disciplína střelby z luku. Lukostřelba na lyžích ovšem klade hodně vysoké nároky na dobrou fyzickou trénovanost, neboť je velmi zatěžován kardiovaskulární systém. Soutěže se konají na čtyřkilometrovém okruhu, závodníci jej běží s lukem na zádech několikrát a v každém kole odstřílí sadu šípů na vzdálenost 18 m. Je to jediná lukostřelecká soutěž, která se hodnotí na výsledný čas.
• DÁLKOVÁ lukostřelba neboli lukostřelecké lety se sestávají s několika sad šípů vystřelených jedním určeným směrem do dálky, započítává se nejdelší vzdálenost dopadu šípu od střeliště.
• VLAJKOVÁ lukostřelba využívá jako cíle barevně výrazného trojúhelníkového praporu, který je připevněn na kulatou žerď z měkkého dřeva. Žerď je pevně kolmo upevněna do ornice jako střed terče, což je pět kruhových soustředných bodovacích polí o celkovém průměru 15 m. Nejvyužívanějšími vzdálenostmi pro závody jsou délky 125 m a 150 m.
• EXTRÉMNÍ lukostřelba se může provozovat při raftingu, skutečným lovem především americké a africké zvěře anebo z klusem, cvalem či tryskem se pohybujícího koně.